Jak to je s Američany, Brity a Čechy

Na co si dávat pozor, co je důležité vědět - a jak naše rozdílné kultury mohou ovlivnit lekce angličtiny.

Američany, Brity a jejich náturu jsem začala poznávat blíže zhruba před 8 lety – tedy v době, kdy jsem začala učit. Moje strategie byla tehdy velmi jednoduchá: 1) pozorně poslouchej po kavárnách a barech. 2) Ve chvíli, kdy uslyšíš angličtinu se vetři do konverzace. 3) Pokus se se spřátelit. Fungovalo to docela dobře. Po několika letech jsem dokonce s jedním Američanem začala chodit a poprvé jsem se do Států i vydala.

Před třemi lety jsem začala s cizinci pracovat. Nutno přiznat,  že Amíci se mezi mými spolupracovníky vyskytovali o něco častěji než Britové, Novozélanďané, Jihoafričani, Rumuni, či jakákoliv jiná národnost. 

A čím dál tím víc jsem si vědoma zásadních rozdílů v mezilidské komunikaci na základě toho, odkud pocházíme a jak takové rozdíly můžou hrát roli i v hodinách angličtiny. Nejsem žádný výzkumník, takže následující řádky prosím berte čistě jako úvahu někoho, kdo chce sdílet dosavadní zkušenosti a postřehy.

Entuziastické Spojené státy

Jednou jsem byla u svého známého na „house party“ (tisíc lidí nasáčkovaných v bytě 2+1) a povídala si tam se slečnou, se kterou jsem se už párkrát předtím viděla. Po krátké konverzaci nadšeně zahlásila: „We should get lunch next weekend!“ ...mentálně jsem checkla svůj kalendář a souhlasila „Does Saturday work for you?“ „Yeah, sure!“ ...a následující sobotu mi nereagovala na zprávy. Tohle se dělo častěji a častěji. Probírala jsem to s bratrem a pár studenty, kteří s Američany taky pracovali a dobrali jsme se společného závěru: Oni jsou prostě (naoko) nadšení naprosto ze všeho, přetékají entuziasmem a máte pocit, že jste jejich nejlepší kamarád. Slova a fráze jako „Awesome!“ „No way!“ a „Oh my god!“ jsou víceméně jen nicneříkající výplní ticha. Reálně je situace jiná. Není to jejich vina, zkrátka v tom vyrostli. Tohle je samozřejmě zobecňování a narazíte i na takové, kteří toto jednání nemají zapotřebí (nebo alespoň ne v takové míře), nicméně osvědčilo se mi, když jsem výroky z Amíkova brala trochu s rezervou. 

Přezdvořilé Spojené království

Britové jsou na zcela opačné straně spektra. Slyšela jsem i průpovídky „The Brits never say what they mean“ případně „The Brits never say what they think“ (zeptejte se učitele na rozdíl, je to naše oblíbené think vs mean ;)) a je to svatá pravda. Momentálně žiju v Anglii, takže jsem si tento fenomén mohla ověřit – i když drtivá většina mých kolegů na seminářích nejsou Britové, 98% mých profesorů ano. A je úsměvné, kolik slov a frází jsou schopni říct předtím, uprostřed a na konci toho, co vám velmi jemně chtějí naznačit a vzniká tím spousta vtipných situací, kdy někdo z nás (ať už já jako Češka, kamarád z Iránu nebo slečna z Thajska) řekne něco bez té zdvořilé kaše kolem a naši milí profesoři na vteřinku musí zavřít oči a pak s uzarděním na komentář reagují – jsou zvyklí pracovat s lidmi z různých kultur, nicméně stále je to nechává na rozpacích. Proto naopak každé vyjádření od Brita bych brala trošku silněji, než by se s čistým překladem mohlo zdát. Opět, není to „jejich vina“, vyrostli zkrátka v něčem jiném, než my.

Chystala jsem se napsat i kousek o nás Češích, nicméně myslím, že to nemůžu soudit, jsem toho součástí. Zeptám se tedy učitelů, co si o tom myslí a vrátím se.

Nicméně je nezpochybnitelné, že nejsme ani tak entuziastičtí, ani tak rezervovaní - a je dobré si uvědomovat a si být vědom těchto kulturních rozdílů, když s cizinci jednáte - včetně hodin angličtiny. Vždycky se mi osvědčilo, když jsem se jich na férovku zeptala, jak to mají. Britové se červenali a snažili se vysvětlit svůj náhled na věc a Amíci se zase zdáli být dosti konsternovaní otevřeností rozhovoru a mé prosby „ to be real“. Ve výsledku nám to ale vždycky v komunikaci pomohlo. 

P.S.  Výrazy Amíkov a Amík v mém slovníku nejsou pejorativní. Prošla jsem fází nenávisti, prošla jsem fází zamilování, teď je to - jak oni sami tak rádi říkají  - „a love-hate relationship.“ ;)

 

 

Pošli to dál

Kontakty