Nepřítomně civím na piktogram zákazu kouření a zhluboka si potáhnu.

Když vydechuji kouř z poněkud neuspokojivě chutnající cigarety, dojde mi to. Poodstoupím, pokukujíc po ostatních kuřácích (hledám svědky své neprozíravosti): setkávám se s pohledy vesměs mužů středního věku a ač nekteří z nich mají mírně pobavený úšklebek, drtivé většině je bezprostřední riziko vzplanutí benzínky očividně ukradené.

Mám krasné nové pouzdro na tabák (máma: “ V Anglii prostě nebudeš chodit s těma hnusama na tabáku!”…ještě totiž neviděla britské verze). Jako obvykle, při balení svých cigaretek si všímám posměšných pohledů okolo stojících mužů. Tak mě sledujte, pánové, pomyslím si nabubřele a expertně balím. První dvě potenciální cigarety skončí rozfoukané někde nad belgickou dálnicí. 

Občas, když si zapálíte, cigareta jaksi nechutná tak, jak má. A vás to štve a snažíte se - zbytečně - chuť napravit o to usilovnějším potahováním.

Zničehonic se ovečky začnou sunout zpátky do busu: prošvihla jsme snad nějaký signál? S pány jsme najednou jedna parta a navzájem se pohledy jakoby ujišťujeme: “Neboj, já taky ještě nejdu, zdar a sílu, bratře!" a zoufale se během kratké zbývající chvilky snažíme do sebe narvat co největší dávku nikotinu.

Paní o pár řad přede mnou má energii se v půl třetí ráno po devíti hodinách jízdy hádat (a to dost nahlas) o svém právu nemít sedačku před sebou sklopenou. Stevard - mladík v růžové košili - jí překvapivě asertivně vysvětluje, proč je to kráva. Zaslechnu stopu moravského přízvuku a z přirozenosti namyšlené pražačky - nemůžu si pomoct - protočím oči a pomyslím si:  No jasně, to jsem si mohla myslet." Jakoby snad podobného výstupu nebyl schopen jakýkoliv blbeček z Prahy. 

Hlavou mi opět probleskne myšlenka, jak moc si přeju, aby autobus jel trajektem. Tou dobou by mělo být už dávno po východu slunce a nic by mě nepotěšilo víc, než do Británie přicestovat s pohledem na bílé útesy doverské ozářené ranním sluncem, postávaje na vyhlídkové palubě s kafem v ruce.

A pořád mi nedochází, kam jedu. Těsně před odjezdem jsem nebyla smutná, jak jsem podle mě měla být, ani jsem se netěšila, jak ode mě všichni očekávali. To je ten problém, ne? Že vůbec něco čekáme. Emoce jsem se snažila vyvolat a zároveň uklidnit třemi řádnými přihnutími z lahve ginu doma před odjezdem, ale dosáhla jsem akorát nesouhlasných a starostlivých pohledů od mámy a pár návalů chichotání nad absurditou situace.

Co jsem v tu chvíli cítila nejvíc byla nervozita (způsobená hlavně představou sebe sama, jak přes Londýn vláčím tunový kufr s rozbitými kolečky + půltunovou krosnou na zádech) a výčitky svědomí (nedodělaná práce). 

Konverzace o sedačkách, úhlu sklopení a jak moc tedy ten před vámi má či nemá právo svou sedačku sklopit se šíří jako požár. Upřímně se ze všech sil snažím vypadat co nejméně samolibě: samozřejmě, že jsem si vybrala to sedadlo, kde před vámi nikdo není... což dělám pokaždé od doby, kdy jsem neprozíravě usnula na tácku na jídlo, týpek přede mnou zničehonic sedačku sklopil na doraz a málem mi tím hlavu urval. Lidi jsou prostě občas idioti. 

Pošli to dál

Kontakty