7 poznatků o životě v Oxfordu - měsíc první

1) Kohoutky

Absolutně nechápu, jaký génius vymyslel dva kohoutky u umyvadel a dřezů. PROČ. Z jednoho teče voda tak vařící, že by na něm mohlo být napsáno: “polívka”, z druhýho ledová, u který mě překvapuje, že vůbec ještě teče.

2) Děti v uniformách

Nemyslím, že jsem typ člověka, kterého by vzalo kde co, ale když jsem do Anglie přijela poprvé, při pohledu na dětičky ve školních unofrmách s mrňavými vázankami a skládanými sukněmi či kalhoty s puky, jsem se vnitřně rozpustila (zatímco navenek jsem se statečně snažila zachovat si lhostejný výraz)… Prťouchlata v uniformách byla a zůstávají tou nejroztomilejší věcí, kterou jsem kdy viděla.

3) Popelnice

Před každým baráčkem uvidíte minimálně tři popelnice. Respektive dvě popelnice a jednu popelničku. Jedna na nerecyklovatelný odpad, druhá na recyklovatelné materiály a třetí - ta mini - na kompost. Všude. V kuchyni mám přesně takovouhle mini popelničku. Občas v ní najdu nějakou blbost, která ve mě vyvolává nutkání připravit seminář na téma “What is food waste?” pro mé spolubydlící…ale odolávám. Ještě je brzo, nemůžu na ně vypustit stoprocentní Šopovovou hned první měsíc. 

4) Ok, jezdíme nalevo. To je jasný.

Ale pojďme se proboha shodnout na tom, na který straně CHODÍME, protože to, zdá se, neustále vyvolává pocit nejistoty ve všech účastnících pěšího provozu a mě to leze na nervy. Nebo je to snad mixem kultur, faktem, že izolujete-li jakoukoliv náhodnou skupinu sedmi lidí, s největší pravděpodobností se budou hlásit k jedenácti různým národnostem? Netuším. Ale nevím, na které straně schodiště mám chodit, a kvůli nedostatku společenského konsenzu nemůže být ani ospravedlněna moje potřeba lidi buzerovat za to, že chodí po “špatné” straně chodníku/schodiště/chodby. A to je frustrující. 

(A ano, samozřejmě jsem se ptala “domácích”. Nevěděli. A všichni se zdáli být v šoku, že mě něco takového vůbec napadlo. Pravděpodobně to berou jen jako další příležitost se omluvit.) 

5) Hromadná doprava

Rozmazlená pražačka, očekávající, že se autobus dostaví v horizontu dvou minut od času napsaného v jízdním řádu. Místo toho jsem už xkrát pěnila vzteky, když jsem na bus čekala 40 minut. Respektive čekala jsem na ten bus, který jako student mám zadarmo. Všechny ostatní stojí tuším dvě libry. Ne děkuju. #studentskyzivot

Nicméně musím uznat, že usb porty na každém sedadle jsou skvělou vychytávkou.

6) Lidé bez domova 

Překvapilo mě, jak mě jejich přítomnost překvapila. Opět jsem se přesvědčila o tom, jak silnou schopnost deziluze moje mysl má. Nicméně nevím jak vy, ale v Praze moc často nevídám lidi bez domova, kteří by četli Platónovu Republiku a dělali si u toho poznámky. Nutno prozkoumat blíže, až se osmělím. 

7) Kliky…teda koule. 

Jsem snad jediná, kdo otevírá dveře loktem? Nedošlo mi to až do chvíle, kdy jsem se první týden doploužila do kuchyně ve svém typickém ranním stavu podrážděného dikobraze. V tichosti jsem si začala připravovat kafe a snídani, snažíce se dát spolubydlům co nejjemněji najevo, že opravdu není dobrý nápad na mě mluvit, pokoušet se o oční kontakt, nedejbože na mě sahat, pokud nestojí o zraněné city (nebo rozbitý ciferník). S miskou a kafem v ruce jsem se chystala se vydat do svého brlohu, kde byla šance porušení Ženevské úmluvy z mé strany zásadně snížena. Zůstala jsem stát přede dveřmi a civěla na kouli. Jakoby se na ní objevil výsměšný smajlík. Nejenom, že tou koulí musíte OTOČIT - a kouli loktem prostě neotočíš (otestováno) - ale dveře jsou požární a (kór po ránu) se jejich váha rovná tuně. Víte, co se stane, když trhnete těžkýma dveřma, zatímco v druhé ruce držíte hrnek kafe? Část ohodí stěnu. Další dávka přistane na spolubydlícím. Vám zbyde lógr. 

Good bloody morning.

 

 

 

 

Pošli to dál

Kontakty